V Africe před Vánocemi

Co nového v prosinci? Mnoho věcí, tady se pořád něco děje.

Začátkem prosince psaly děti závěrečné testy. Na každý test mají vyměřenou hodinu a půl. Já jsem hlídala u malých, zda neopisují, takže nevím, jak to probíhalo u velkých. V nižších třídách jsou testy jen samé vybarvování a některé testy nevyjdou ani na hodinu a půl. Z mého předmětu náboženství všichni prošli, dala jsem dokonce z 60 dětí 4x sto procent, super :).  Pokud žák neprojde z jednoho předmětu, nic se neděje. Teprve když neuspěje v šesti předmětech, opakuje třídu. Je to úplně jiný systém než u nás. Forma výuky a školního roku je podobná víc naší vysoké škole - čtvrt roku chodíš do školy, plníš úkoly a na závěr musíš napsat test. Během týdne se musí vše opravit, pomáhala jsem opravovat sr. Stelle náboženství a výpočetní techniku. Výsledky - žádná sláva. Chybí jim motivace mít hezké výsledky. U nás vysvědčení dostanou děti, ale tady si pro něj v prvním týdnu prázdnin přijdou rodiče. Na závěr školního roku se konala mše svatá a po ní vystoupení dětí, které zpívají koledy nebo hrají divadlo o narození Ježíše. Při teplotě 40 stupňů to bylo pro mě trošku úsměvné. Pro tuto slavnost jsme vymyslely výzdoby „haly“ pro mši svatou, byla překvapením pro mnoho učitelů a dětí. Musely jsme si všechno vymyslet, nakoupit a vyzdobit, slovo rychlá práce tu některým nic neříká. Času mají stále dost.

Sotva jsem odložila přípravné desky, tak hurá balit a směr Johannesburg s mládeží z Malamulele :). Tam se v Bosco centru konal vzdělávací program o sexuální výchově a prevenci HIV, toto jsou dva velké problémy nejen jižní Afriky. Tento program byl opravdu pěkně připravený dobrovolníky z celého světa, trval 5 dní a byl určený školám i farnostem jako prevence. V programu nechyběla část vzdělávací, praktická, hry, modlitba  - jinak to u SDB nejde :). Teď jsem opravdu pěkně proškolená. Poznala jsem tam dobrovolníky z Německa, Svazijska a jižní Afriky a opět jsem se setkala s hlavní představenou salesiánek.

Nejen samá radost, ale i smutek je trošku teď v naší komunitě :(. Opustila nás jedna sestra, sestra Stella. Její představená ji poslala studovat do Říma. Na jednu stranu jí to přeju, potřebuje udělat zas jeden velký krok v životě, ale tady bude po ní smutno. Moje rádkyně je pryč, tak musím s dětmi bojovat sama. Její místo v komunitě nahradí sestra Christabell, taky ze Zambie (26 let), tak doufám, že bude zas veselo J. Nevíme však, kdy dorazí, čeká totiž na vízum, a tak může čekat až 8 měsíců jako sestra Stella. Jižní Afrika lidi ze Zambie nechce, ach ta historie.

A co děláme v těchto dnech?  Staráme se o dům. Sestry odjely do Joburgu na setkání, a tak tu vládneme samy. Musíme se postarat o psy, těm vaříme každý den jídlo, máme s nimi samou radost. První den vařila Zuzka a psi to nejedli, zato v noci nám převrhli popelnici, a tak jsme ráno naběhly uklízet, protože odpadky byly všude. Další dny jsem začala vařit já, a dlabou … Vaří se jim pap, něco jako krupičná kaše s masem. No, divím se, ale vařím. Pak tu máme jednu kočku na granulích a zahrádku (k našemu štěstí teď hodně pršelo :)). Taky odpočíváme, plánujeme náš výlet do Durbanu, vánočně zdobíme jídelnu a přemýšlíme nad dárky.

 A co tu jíme? Vše možné – kuře, brambory, zeleninu, špenát a dokonce jsem minulý týden dělala bramborové knedlíky se zelím a pečené maso (vepřové to nebylo, ale pečené ano), ale chybí mi tu kmín :(. Někdy je maso, někdy ryba, někdy vajíčka, je to různé. Hlady netrpím. Tento víkend jsem dokonce pekla perník, mamka by řekla „zase perník“, ale měli z něj radost, hlavně dobrovolník z Chile.

Tak přeji všem krásné svátky a šťastný nový rok.

Olga

V tomto požehnaném adventním čase Vám přeji mnoho krásného, hezké prožití vánočních svátků a plno Božího požehnání.